Alobal a autobus.
Rozhovor u snídaně:
„Tati je alobal vodivej?“
„Ano.“
„Tak v tom případě jsem
zachránil školníkovi krk.“
„Cožeee?“
„Se nám ve třídě rozpadla
zásuvka, a on jí chtěl nejdřív jenom zakrejt alobalovým obalem, tak jsem mu
řekl,ať to radši nedělá“.
„A spravil to pak?“
„No pak to rozebral a spravil“.
„A vypnul si jistič?“
„No pak si ho vypnul, i když
jsem mu říkal, že táta říkal, že jistič vypínaj jen srabi.“
„Ale to jsem říkal ze srandy.“
„Ale tebe jsem viděl, jak
opravuješ bez vypnutí.“
„Ale říkal jsem to jen ze
srandy“.
………………………………………………………………………………………………………………………………
Hrdě jsem prohlásil, že pojedu pro auto do servisu sociálkou.
Bez tak nikdo neměl čas, a není to daleko. Podle vyhledání spojení na internetu
to má trvat jen slabou půlhodinu s jedním přestupem. Na výpisu z netu
bylo napsáno, že to má stát 24 korun. Na zastávce u Hypernovy jsem byl o chvíli
dřív. Sice mi bylo divný, proč mi to píše, že 24 korun stojí čtyřpásmová
jízdenka, když já jedu do Prahy z pásma 1, ale věřil jsem internetu. Naládoval jsem 24 korun do automatu a
vypadla velká čtvercová jízdenka. Autobus přijel,měl sice jiný číslo,ale bylo
na něm napsáno OPATOV. Lidi začali nezvykle nastupovat předními dveřmi, jako do
meziměstskýho, koneckonců byl taky modrej. Každej musel demonstrativně ukázat
legitku, nebo si štípnout lístek. Dokonce si někdo i kupoval lístek přímo u
řidiče, byla tam na to taková kovová bedýnka. Hned jak jsme se rozjeli, všichni
cestující vytáhli Siemensy a jali se SMSkovat. Názvy zastávek se objevovaly na
světelný tabuli, a dokonce je i říkal automat z reproduktorů, to mě
nepřekvapí, to už znám z metra. Díky tomu jsem záhy zjistil, že jsem vlezl do
zastávkovýho autobusu, takže asi pojedu o trochu déle. Naštěstí mám vyjetý z internetu
i další přípoje na Opatově.
Venkovské silnice o šířce 3,5 metru vypadají z perspektivy
autobusu ještě groteskněji, než z auta. Mezitím se autobus slušně naplnil,
ale to už jsme přejížděli dálnici na mostě z roku 1938 se značkou 10t v červeným
kroužku.
Na Opatově jsem chvíli čekal, a
pak přijela 122ka, která vůbec nebyla na seznamu, ani na cedulích na zastávce. Měnící
se žluté nápisy sice lákaly k cestě do Hostivaře, ale tentokrát jsem si
řekl, že už nenaletím.
Pak přijel takovej krásnej novej dlouhej expres 177 a
odjížděl úplně narvanej. No nazdar a pak že prý všichni jezdí autem.Dle plánu
jsem nasedl (už normálně zadními dveřmi) do klasický červený Karosy-linka 212.Teď
už jsem klidnej, to už snad Hostivaře dojedu, pomyslel jsem si, avšak jen do
chvíle, kdy se autobus rozjel. Zvuk motoru byl jak u varťase s bouchlým těsněním
pod hlavou, a tomu odpovídal i jeho výkon, sotva to jelo. Hlavně nesmím
zapomenout včas vystoupit. Navíc za mých mladých let se ozývalo takovýto pípání
před zavřením dveří, ale tady se ozývalo jen syčení, a to až v okamžiku,
kdy se dveře už začaly zavírat.
Mezitím si vedle mne sedla nějaká paní.Po chvíli jsem na ruce
ucítil něco vlhkého a chlupatého.WTF? Měla na klíně takovýho malýho chlupatýho
psa.
Ještě jsem přemýšlel, jestli
mám vystoupit na Hostivařském náměstí, nebo o jednu stanici dál, jenže to jsem
nevěděl, jestli to už nebude moc daleko od servisu.Radši jsem vystoupil už na
Hostivařském náměstí, hned za zastávkou beztak začínala pěkná chrupka.
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
P.S. Na výslovné přání
přidávám jednu fotku z archívu.
……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………