David's Blog

ZillaKami? Jo, ten rapper, co zní, jako by ho vychovala metalová kapela v opuštěný garáži. Řekl jsem si, že je na čase trochu rozšířit hudební obzory – protože evidentně nestačí, když ti do hlavy řve jen rap nebo jen metal. Potřebuješ obojí. Najednou,

Linkin Park? Jasně, čekal jsem, že to bude dobrý. Ale že mi během jedný písničky přeběhne mráz po zádech a husina se rozhodne zabydlet na rukou? To se chlapskýmu publiku zas tak často nestává – nebo se to aspoň nepřiznává. Nová sestava nejede jenom kopii starýho soundu, hrajou si s tím po svým, čerstvěji, jinde. A ty starý fláky? Ty samozřejmě musí zaznít – to by jim fanoušci neodpustili. Ale je jasný, že svět se mezitím pohnul dál… a oni s ním.

Fontaines D.C.? Nejdřív mě zaujalo to miniaturní piano, co vypadalo jak dětská hračka s deseti klávesama – tahle kapela si očividně nehraje na pompéznost. Ale právě tímhle minimalistickým přístupem mě dostali. Ostrovní kapely mají svoje kouzlo.Najednou se přistihneš ,jak se v první řadě objímáš s irskýma fanouškama v Hradci Králové.

Zároveň mi to trošku připomnělo atmosféru minulých let, kdy se tam trošku víc  pařilo a trošku míň to bylo vážný. Prostě takovej ten návrat, kdy ještě nebyly ty bezkontaktní náramky a byla ještě taková ta kontaktnější atmosféra. Btw free Palestine.

Luxusní fesťákový život (nebo tak něco).

Počasí nám vyloženě přeje – skoro to vypadá, jako by si festival objednal slunce s příplatkem za ranní svit. Každé ráno tedy tradičně vyrážíme na koupaliště. Ne snad kvůli plavání, ale abychom vůbec nějak vypadali. Hygiena pod širým nebem má sice svoje kouzlo, ale hlavně je to nutnost.

Protože ten „luxusní“ glamp? No… když si odmyslíš luxus a ponecháš si jen cenu, tak jsi zhruba tam, kde jsme my.

Odpolední program jsme zahájili v těch malých stanech, kde se nehraje na jména, ale na vibe. Takový ty kapely, co nevíš, jestli hrajou vážně, nebo si dělaj legraci, ale ve výsledku je ti to jedno, protože to stejně baví. Lake Malice Super. Amira Elfeky bude jednou slavná, pustím si jí že Spotify v autě na zpáteční cestě z fesťáku.

Mrkli jsme i na Evu Farnou – ta to má už dávno v malíku – a pak přišla retropecka: Marie Rottrová. Jo, vážně. Před 12–13 lety tu byla taky, tehdy v menším stanu. Teď? Megastan, megadavy, megahudba. Tleskáme!

Večer to rozjela skupina Skillet.  Vracejí se sem každé tři roky.Taková stálice na místním nebi.

A pak přišlo to hlavní: téměř celá kapela Sex Pistols. Ano, téměř. Ale i tak to byl zážitek – přesně ten typ koncertu, u kterého si říkáš „jo, tohle chci vyprávět vnoučatům, až se mě zeptají, co je to punk“. Legendy. Legendární večer.

No a jak to zakončit? Noční projížďka areálem na ruským kole – protože co je lepšího než koukat na opilé davy z výšky a představovat si, že jsme v nějakém dokumentu o festivalovém přežití. Pak už jen spacák, ticho (od čtyř do šesti), a zasloužený spánek.

Festival, kde nevíš, jestli si vzít tričko, mikinu, nebo rovnou spacák. Počasí jakože duben potkal listopad.

Začali jsme Vladimírem 518 a nějakou tou kapelou.. Předtím jsme si samozřejmě vystáli frontu na dobíjení – deset procent sleva, protože čekat v zimě na dobití čipu má svou cenu. A na všechno ostatní je  MasterCard.

Jídlo jsme tentokrát pojali jako výzvu přežít bez gastrointoxikace. Takže kimchi a thajská kokosová polívka přímo od Thajců. Jo, byl to kulturní zážitek, a bez následků.

Hudebně se nám líbili Poppy a Grandsun – na fesťáku prostě vždycky najdeš něco novýho. A headlineři Avenged Sevenfold mají supr kytarový sóla.

Před nějakou dobou jsme navštívili vršovický klub café V lese – a pokud má mít nějaký podnik skutečný genius loci, pak je to rozhodně tenhle. Už od prvního dojmu je jasné, že tady se věci dějí trochu jinak.

Nahoře vás přivítá hospodská sekce s lehce punkovou atmosférou – trochu odrbané stěny, trochu chaosu, ale všechno to nějak ladí. A pak přichází hlavní jízda: sklepní koncertní prostor, kde ze stropu lezou dráty, světla jsou jak z dílny polního elektrikáře a vzduch má příchuť minulých večírků. Ano, zní to drsně, ale právě v tom je to kouzlo. Přesně tady to žije.

Na našem koncertě se navíc mezi lidmi neformálně pohyboval i služební pes – nevíme, jestli měl pracovní směnu nebo jen rád hudbu, ale rozhodně zapadl do koloritu večera.

Byl to koncert kapely Ikan Hyu Jednu písničku třeba zpívali do vysílačky. A ono to fungovalo. Zvláštní, syrové, ale autentické . Ještě teď mi zní v uších:“I won’t go anywhere without my Walkie-Talkie.“

Protože café V lese není jen klub. Je to malý alternativní vesmír.